Jak jsem sbíral měl
Sběr měli, velmi brzy již opět aktuální téma, mi každoročně připravuje nečekaná dobrodružství. V této chvíli odlédněme od toho, že nepřesnost této metody je v tisících procent (vážně – zkuste si to a uvidíte) a pustíme se do sběru.
Včelařím v horách. Nádherné prostředí, naprosto čisté včelí produkty, zemědělci se svými šplíchátky nekonečně daleko. Prostě idylka. Dokud nenapadne sníh. Ten najednou posunuje obtížnost včelaření na úroveň šest pětibodové stupnice. Pořídil jsem si totiž včelín hluboko v lesích a tam s prvním sněhem přestanou jezdit i lesáci. Takže jak se tam dostat?
Rok první: “Musím jen vylézt na kopec nad Mariánskou a pak je to už přece pořád mírně z kopce”, říkám si. Tak co, vezmu to na sjezdovkách. Když vyrazím rozumně ráno, měl bych stihnout vlek z Jáchymova a pak už je to kousek. To znělo rozumně. Na záda jsem si naložil batoh s pytlíkama na měl, husí brka na vymetání a vyrazil jsem. Výstup nad Mariánskou ještě šel. I když si dovedu představit i lepší zábavu než se škrábat do kopce v přeskáčích ve sněhu po stehna. Ale těšil jsem se na sjezd (všimněte si, že jsem se ještě těšil!). A opravdu. Asi 200 m za kopcem to vážně jelo. Ono to sice bylo z kopce skoro pořád, jenže hluboký sníh není upravená sjezdovka. Sjel jsem jednu louku a pak jsem se bořil a mořil jak atomový ledoborec. V tu chvíli mi došlo, že šlapat asi 8 km v na sjezdovkách upnutý v přezkáčích hlubokým sněhem asi nebude tak snadné, jak se na začátku zdálo. Ale prvního postupného bodu jsem asi po 2 hodinách dosáhl. Odhrábnul jsem vchod do včelína a udělal, co bylo třeba. Navíc jsem ještě přibalil slivovici, o kterou se mi včelky od jara vzorně staraly a vyrazil jsem o dům dál. A pak už to bylo vážně peklo. Sice pořád z kopce, ale kdo jste někdy ťapal na sjezdovkách kousek dál než od kasy k lanovce, víte, že se posunujete každým krokem sotva o stopu. A tak jsem se dostopoval k jáchymovskému vleku až skoro za tmy. Vlek už měl po zavíračce, ale vlekař, když jsem mu vysvětlil situaci, se nade mnou smiloval a ještě mě vyvezl. Nečekané přátelství jsme spláchli ovčelenou slivovicí. Když jsem vyjel nahoru, zjistil jsem, že ten “kousek”, co mi měl zbýt, je přes obrovské horské louky ještě několik kilometrů a dost brutálně do kopce. Proč, doprkýnka, ty vleky nestaví až nahoru na vrchol kopce? Kochání je tady ovšem nádherné. Když není tma. Takže jsem si dal noční přechod Hřebene a za temné noci sjížděl do Mariánské. V noci si sjezd bez světla moc neužijete. I když tam znáte každou muldu. Domů jsem dorazil orvaný jak borůvky. Ale cíl byl splněn.
Rok druhý: Sjezdovky se již historicky znemožnily a o běžky jsem se v tomto terénu bál. Takže jsem si vzal sněžnice. Výborný nápad. Nakopec jsem vyběhl jako srnka, seběhl jedinou lyžovatelnou louku a zaplul do lesa. A tam jsem jednu sněžnici prolomil! No super. Smontovat to nijak nešlo a tak jsem zbytek cesty šlapal stylem pravá noha na sněhu, levá po stehno pod sněhem, na pravou se vytáhnout na povrch a levou zase dolů až do spodní podmáčené břečky. S láskou jsem vzpomínal na sjezdovky. Tentokrát jsem si to prodýchal i zpátky nahoru. A bez vleku samozřejmě. Mokrej, zmrzlej, spocenej a totálně vyždímanej. Ale cíl byl splněn.
Rok třetí: Nedá se nic dělat chlapče, povídám si, stejně si chceš už dlouho skialpy pořídit, tak když ses do teď nerozhoupal, koupíš si je kvůli včelám. To je morálně ospraveditelná výloha přeci, že ano. Tak jsem zainvestoval asi tak tolik, co vydělám za 10 let na medu a byl jsem připraven na sběr měli. Těšil jsem se už od vytáčení a když přišel ten den, nemohl jsem dospat. Vyrazil jsem zrána, vyškrábal se na kopec, sundal tulení pásy a pustil se z kopce dolů. Sjezd byl ok. Další cesta určitě lepší než na sjezdovkách. Jenže terén takový, že nevíte jestli nandat pásy nebo to rvát rukama. Vrozená lenost nakonec zaměstnala ruce. Když už mám ty skialpy, tak jsem to vzal trošku oklikou a ke včelínu jsem sjížděl lesem kolem nádherných prastarých stromů. To byla ta lepší část cesty. Když jsem naložil měl, přepadla mě bohužel nemístná pýcha. Přece se na skialpech nebudu vozit na vleku. A vydal jsem se nejkratší cestou přes kopec zpátky. Už staří námořníci říkali, že nejkratší cesta bývá málokdy nejrychlejší. Dobře tuto poučku znám. Leč v tu chvíli jsem měl nějak vypnuto. Překvapilo mě, kolik je v cestě “přímo domů” skal, které se obchází blbě i v létě. A že ty kopce přece nemůžou být takové střechy! Naštěstí “tuleni” držely a když jsem našel cestu kolem skály, daly i sklon kolem 50° bez zaváhání. Ovšem moje nohy, zaplavené laktáty už takovou formu neměly. Když jsem obešel skály, čekalo na mě mlází, které bylo tak na mačetu. Opět jsem si zahrál na atomový ledoborec, prodíral se mlázím, přelézal padlé stromy a kličkoval mezi propastmi navátými kolem stromů a navíc pořád v prudkém svahu. Když jsem zastavil, spodní nohu jsem měl propnutou jak baletka koleno horní pod bradou. A zase skály, mlází a tak pořád dokola. Občas jen v jiném pořadí. Lyže sundat nešly, to bych zahučel do sněhu po uši. A lezte v lyžích přes stromy s neosekanýma větvema. Takhle to šlo pár hodin do kola než jsem se vyškrábal na vrholové louky Kdy jindy než za tmy. Následoval opět známý přechod Hřebene a noční sjezd do Mariánské. Ale úkol byl opět splněn.
Další rok je letos. Ještě jsem to nevymyslel, ale jak se znám, určitě na něco výborného zase přijdu.
Ale jestli někdo znáte někoho ve výzkumáku, přimluvte se za mě (a za včely). Sběr měli je stejně k ničemu, tak kdyby místo dělání pitomostí raději vymysleli něco, co včelám doopravdy pomůže. Pak klidně vyrazím znovu. Noooo ... nevím jestli klidně. Ale vyrazím.
FS
Včelí dům v Mariánské
praktická apiterapie