Český svaz včelařů, z.s.
základní organizace Nejdek

V České republice držíme hned několik světových prvenství. Máme největší hustotu veřejných knihoven, spolu s Tureckem pěstujeme nejvíc máku a hned po Japonsku a Hongkongu u nás proběhne ročně nejvíc kremací. A také jsme čtvrtou nejzavčelenější zemí světa.

Jen pro malé

Abyste se včelařením uživili, musíte to dělat ve velkém. Podle bývalého předsedy Českého včelařského svazu Luďka Sojky je na to zapotřebí alespoň 450 včelstev, stávající tajemník svazu Petr Šerák hovoří o podstatně menším čísle, o 150.

Za umístění úlu dostává podnikatel dotace od státu i Evropské unie. Během sezony jde o 50 korun za jedno včelstvo, které může být přemístěno až třikrát. Další peníze se dají inkasovat v případě, že včelař zahajuje podnikání, podílí se na vzdělávání a na boji proti varroáze nebo k obnově včelstev.

Na podporu včelařských projektů byla v roce 2016 alokována krásně nezaokrouhlená částka 2 329 120 eur, přičemž příspěvek EU mohl dosáhnout maximální výše 50 procent nákladů, o druhou polovinu se postarala státní kasa.

Na dotace dosáhnou především malí včelaři. Pro ty velké jsou stropy nastavené příliš nízko. „Med jako komodita je vyřazený z Programu rozvoje venkova. Kdybych měl linku na stáčení hořčice, tak mi stát přispěje 40 procenty, na linku na med nedostanu nic. Vybudovat medárnu přitom stojí miliony. Řada včelařů tak nemá peníze na to, aby si postavila potravinářský provoz, a proto nemohou prodávat do tržní sítě,“ popsal pro Hospodářské noviny problém největší český včelař Petr Cihlář.

Netřeba se roje bát

Jako první prodejní artikl v souvislosti se včelami asi napadne každého med a možná i další včelí produkty, jako je vosk, propolis nebo mateří kašička. Ale začátek výdělečného roku začíná včelařům na jaře, kdy včelaři umísťují kočovné vozy s úly ke kvetoucím hmyzosnubným plodinám. Protože je včela věrná květu, vrací se k témuž druhu po celou dobu kvetení, což je vlastnost, která se v případě kvetoucí zemědělské monokultury (jako je třeba řepka nebo slunečnice), stává naprosto zásadní. Za umístění úlů do sadů nebo k polím se jejich majitelé včelařům platí. Rovnice je jednoduchá, žádné včely = žádné plody.

Přínos z chovu včel. V rámci EU je vyčíslen na 14,2 miliardy eur ročně (368,7 miliardy korun), 84 procent rostlinných druhů a 76 procent potravinové výroby jsou zcela závislé na opylování včelami.

Med v jarní fázi roku ještě zůstává včelám, které se musejí vzpamatovat po zimním půstu. To je také důvodem, proč se na pohled děsivého jarního rojení nemusíte nějak extrémně obávat, ani když jste na včelí bodnutí alergičtí. Jedové zásoby jsou totiž po zimě prázdné a včela si je musí znovu vytvořit.

První med se stáčí poté, co odkvetou ovocné stromy. Pokud je rok slabý, první vytáčení se nekoná a čeká se, stejně jako v horských oblastech, na hlavní letní snůšku, jež je vázaná na kvetení lip a akátů. Tehdy včely dokončují největší objem práce.

Podle odhadů spočívá 90 procent přínosu včel pro lidstvo právě v jejich opylovacích schopnostech. Jen desetinu tvoří produkty – jako právě med.

Medově soběstační?

Med, který je včelstvu odebírán po hlavní snůšce, se těší čím dál větší oblibě a podle Českého statistického úřadu ho průměrný Čech během roku 2016 snědl celé kilo. Podle včelařů je to však stále nízké číslo, a to jak pro ně samotné, tak pro koncové odběratele, kteří tak zdaleka nevyužívají všechny jeho pozitivní účinky.

Domácí včelaři jej ročně vyprodukují mezi sedmi a osmi tisíci tunami, což by znamenalo, že jsme medově soběstační. Nicméně zhruba pětina medu jde na export. Podle poslední zprávy ministerstva zemědělství se předloni vyvezlo 1416 tun medu (v průměru za 89,22 Kč/kg) a dovezlo 1776 tun (průměrně za 81,28 Kč/kg) především z Ukrajiny, Číny, Uruguaye a Německa.

Medu je v rámci EU trvalý nedostatek, soběstačnost se dlouhodobě drží pod padesáti procenty a nic nenaznačuje tomu, že by se to mělo v následujících letech výrazně změnit.

Já nic, já včelař

Industriální ekologická zátěž spolu se zavlečením cizopasníka kleštíka včelího, jenž způsobuje obávanou infekční varroázu, způsobily, že se včelaři stali naprosto nezbytnými – bez jejich pomoci by včely v přírodě nepřežily a celý ekosystém by zkolaboval. Včely jsou totiž na rozdíl od ostatního hmyzu dokonalý opylovač. Tam, kde představitelé ostatních druhů přečkají zimu v malých počtech a s příchodem jara teprve zakládají nové generace potomstva, je deset až patnáct tisíc jedinců v každém včelstvu připraveno rovnou vyrazit a pustit se do práce.

Potěšitelné je proto, že včelařství je v Česku čím dál populárnější. Kurzy pro začínající včelaře jsou vyprodané ještě před vypsáním termínů a čím dál častěji jsou k vidění úly na střechách domů ve městech. Existuje i Klub střešních včelařů a v současné době najdeme úly na střechách už na čtyřiceti místech po celé republice, a to včetně takových míst, jako jsou Národní divadlo, brněnská radnice nebo kulturní dům v Kyjově.

Jenže zároveň s rostoucím počtem začátečníků rostou i rizika spojená s nedostatečnými zkušenostmi, ať už jde například o špatné přeléčení nemocí, jež se mohou šířit i na zdravá včelstva, nebo o špatnou volbu místa pro úl, což může v důsledku vést k ohrožení okolí.

Včelařství zůstává po celou dobu své existenci jedním z mála oborů lidské činnosti, který svým působením nenarušuje a nezhoršuje životní prostředí. „Kdyby nebylo včel, do čtyř let bychom přestali existovat,“ pravil údajně Albert Einstein. O to nezbytnější jsou ti, kdo se starají o jejich přežití.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jitka Jeníková.